Mezní album řeči Gnu

Už od roku 1991 brázdí korzáři Gnu masivním kýlem zesílené rytmické složky (zásadní roli v kapele hrají dvě basové kytary) téměř zrcadlově klidnou hladinu českého hudebního rybníka, a aktuálnímu třetímu CD/LP se skromným názvem Album Epochal se opět daří rozfoukat ji do slušné mořské bouře.
Album vzniklo v brautiganovské hudební továrně jáMOR Ondřeje Ježka, jehož jméno se již dávno stalo zárukou hudby hodné povšimnutí náročného posluchače (se svojí profesionalitou se však nemá proč vyhýbat ani „jiné lize“: v uplynulém roce se podepsal na booklety známějších kapel Vypsaná fixa či Tatabojs). Album se objevilo v prodeji v předvánočním čase a soudě dle ohlasů od hudebních serverů po denní tisk nestalo se zdaleka dárkem jen pro úzký okruh skalních fanoušků. Jistý podíl na tom má skutečnost, že Gnu jsou téměř vlajková kapela stále silnějšího vydavatelství Silver Rocket, pod jehož hlavičkou vyšlo a které za minulý rok aspiruje na téměř rytířský řád promotér roku. Nevídáno, někteří lidé dělají to, čemu upřímně věří, postranní cestičky peněz a úspěchu pro úspěch nechávají zarůst hodně vysokou trávou a skupina zájemců o jejich snažení přitom utěšeně roste, a umožňuje jim tak jejich aktivity nejen udržovat, ale dokonce rozvíjet.
Od prvních slov proklamovaně epochálního alba je slyšet, že Gnu dospěli. Končí doba ohledávání možností, které hudba v žánru tvršího rocku nabízí. Do textů se dostává bolestně uvědomovaná skutečnost, která popírá dřívější výlety do metafyzična. Rozhořčení z nastalé situace nelze přeslechnout: exploze emocí nachází vyjádření v masivním útoku na struny. Tam, kde se kytara a baskytary doposud precizně doplňovaly, přou se drtivým nástupem o veškeré místo, které by ještě mohlo zbýt. Žádné orchestrální kompozice typu Nápadně jasný dálky z předchozího alba Milimetry ticha (2002) se nekonají a průměrná stopáž písničky je něco málo pod punkové tři minuty. Zvuk ustupuje hluku (dal ostatně jméno škatulce, k níž se momentálně hlásí), naléhavý, ale stále ještě zpěv dob minulých je vystřídán řevem raněného zvířete a koncertní projev, jakým se již hodnou dobu Gnu prezentují naživo, se tak dostává i na nahrávku. Za brutální útok na smysly se však potenciálně platí cenou opuštění hledačství a těžko se zbavit dojmu, že se ten hlučící a hrůzu pouštící stroj sklouzne jen po povrchu, aniž by svou přesně cílenou drahou něco skutečně zasáhl.
Tento rozpor se odráží i v nejednotnosti tváře elpéčka. Zatímco debut Srdce v kusech zvuku (1999) sázel na syrovost jádra a druhé Milimetry ticha prohlubovaly možnosti víceznačnosti a souzvuku, let dravce Album Epochal je v polovině přeťat, paradoxně možná nejvýraznějšími tracky Spal to srdce a Tep proti tobě (jako bychom se přes slupky agrese dostali k něžnému jádru), a krátkým odpočinkem uvolněné svaly je potom těžko bičovat k původnímu výkonu. Požár, který vzplanul od horečně drásaných strun, srdce skutečně spálil, obzory jsou otevřené plnění nutností, které se ozývají ve finálně křičeném „zasaď strom ... postav dům“. Ať tak či tak, stále se ale jede se zarytým přesvědčením sobě vlastním po kolejích svých, a nikoli cizích.
V Album Epochal dochází ke konkretizaci. Ze zvukového postHC slitku s chýlícím se koncem alba vystupují jednotlivé nástrojové složky, a Gnu tak připomínají jiné kapely ze stejné stáje: po různu rozptýlené záblesky ostré basy dokola jedoucí rychlý a v jádru melodický podklad Deverovu chybu, poslední stopa Moc hodnej ani ne akcentem na hlasovou složku i rádobynaivitou textu odkazuje k již neexistujícím Ememvoodoopöká, jejichž bývalý frontman je i autorem obalu alba. Rovina textová se vyhýbá dřívějšímu kupení mnohoznačné symboliky a nahrazuje ji odkazy k všednodennosti (z „vítěze nad prasviní“ se stává „největší čech“, z mnohoznačné rady „poslepu na cestě nechoď spát“ lakonické „pojď, starej“). Podstatnou roli v jinotajnosti textů Gnu hraje odjakživa střet dvou základních skupin metafor, které ale získávají různý obsah i hodnocení: srdce-maso-tep-krev proti kov-nůž-kámen-zeď. Setkáváme se s nimi i nyní, nicméně jejich užití spíše navazuje na již dříve sdělené. Útržky vět už někdy zaslechnuté sice propojují současnost s minulostí, ale hůře pak na sebe poutají stávající emoce, které takto navázány, nemohou být zakoušeny jako zcela nové. Skrze opakování se tu nakročuje do jiného světa, mezi obludně zveličované útržky každodennosti, které byly v předchozích albech součástí spíše okrajové poetiky. Zdá se, že dálky potemněly.