Bojůvky za zrcadlem

Američtí Battles, ačkoliv letošního května vydali své první regulérní album Mirrored, nejsou v oblasti hudby žádnými bezejmennými benjamínky. Zdá se, že čtyři hudebníci s mnohaletými zkušenostmi od jazzu přes noise až po metal na něm našli ve finále společného tříletého hledání načatého během roku 2004 dvěma EP (s lapidárními názvy EP C, EP B) a singlem Tras tvář, která si na poli experimentálního rocku, či zcela konkrétně math rocku, rozhodně zaslouží pozornost (souhrn do roku 2007 vydaného materiálu oprášil minulý rok label Warp Records, který vydal rovněž Mirrored).

Na rozdíl od zmiňovaných „ípíček“ získávají značné pole působnosti melodie, jejich násobení a vzájemné křížení. Jednotlivé tracky zůstávají sice odměřovány přesným metrem strojového rytmu, vkrádá se však do nich i využití hlasu (jakkoli modulovaného). Vzhledem k tomu, kde se žánrově pohybujeme, není vůbec neobvyklé, že přebírá pouze funkci jednoho z (ná)strojů. Zpěv nijak neusnadňuje hledání podstatné melodie, což pochopitelně neznamená, že by na mnoha místech vedoucí úlohu nemohl přebrat. Jde zpívat si s Battles? Jistě, jen se můžeme přistihnout, že se pobrukováním snažíme napodobit cosi, co zní jako vzdálené bušení kladivem do litinové trubky. Text? Nesejde na něm, „zpěv“ modulovaný do heliové skorořeči sice vyslovuje slova, obsah je ale vzhledem k míře deformace téměř nedešifrovatelný – fanouškovské diskuze, co se říká, neznají hranic. Funkce zpěvu se v každém tracku pozměňuje. Někde je melodickým mnohohlasem (Tonto) nebo kaskádovitými rozklady akordů (singl Atlas) jakoby vystřiženými partou Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, jedním z bizardních děcek hudební revoluce šedesátých let, které připomenul Tarantino ve svém posledním „splitu“ s Rodriguezem. K vícehlasu už dnes netřeba přistavit mikrofon ke každému členu kapely. Jinde je monotónním pseudorifem, jakoby samplem z vrcholu trpasličího pop-hitu, jehož motiv ostatní nástroje zcizují a unášejí někam směrem k dálnému východu.

Přístupnost se při tak strašidelné práci s lidským hlasem a melodií vůbec zakládá především na rytmicky strukturované formě, díky jejíž údernosti a jednotvárnosti může být práce se zvukem tím, co láká k odhalování. Hemžení melodických linek a střípků zvuků dává povstat obrazu říše titerností, které se pachtí každá za svým cílem; smysl celku ale ani tak netuší, jako v něj spíše doufají. Chaos, rozsypaný do zdánlivě nepodstatných detailů, má nicméně odlesk jakéhosi „řádu“, který je určován zmíněným rytmem. Pravidla se však nezdají být jasně dána, vše funguje, protože díl očekává, že nějaky smysl celku přece musí existovat – a namísto řádu se vylupuje... režim.

Ve chvíli, kdy svět titěrnosti a detailu nabývá na intenzitě až k míře únosnosti (tempo práce tisíců se ve třetí skladbě Ddiamondd vražedně zrchyluje), nastává uvolnění v podobě nejkompaktnější skladby alba – produktu téhle továrny na cosi: Tonto. Začíná se kolovrátkovými zvuky (neodbytná představa plastová balalajky s kličkou – jak rychle se točí, tak rychle hraje), které se ale brzy musí podřídit snad nejohranějšímu rockovému rytmu bicích (chybí jen šlapaná hajtka), a jejichž melodie zanikne ve chvíli, kdy se jí „chytí“ kytary a v mohutné vlně ji zcela pohltí. Náprava neposlušnosti nicméně nekončí bezbřehým vítězstvím řádu. I bicí a kytary jsou za vyzvánění rolniček nuceny přijmout jiné tempo, jsou jen dalším kolovrátkem v rámci jinak vymezených pravidel.

Klip k Tontu, jehož vizuální stránku realizovali Battles ve spolupráci s londýnskou renomovanou především výtvarně se realizující skupinou UnitedVisualArtists (UVA) vzdáleně připomíná DeMariovo Lightning Field. Na rozdíl od něj se ale LED trubice, mezi nimiž jsou rozmístěni muzikanti,  rozsvěcují samy o sobě, nezávisle na vnějším zásahu čehozi přírodního (přirozeného?), jsou strojově přesné a vylučují náhodu, okolní kamenolom je pouze osvětlovanou stafáží, vnějškem mimo. Battles vytvořili bezchybně fungující uzavřený svět, jehož přístupnost je z pochopitelných důvodů omezena – je složen z drobností, které snadno ztratí na ceně, pokud se jich dotkne nezvaná ruka.

Z bezpečí stěn do divoké ulice. Retro nebo ready-made?

V základu tvorby White Stripes se odehrává polemika s dřevním rock´n´rollem. Nálepka retro, které se jim dostává, vystihuje sice směr jejich úsilí, nikoli ale způsob práce s tím, co na cestě za nalezením podstaty najdou. Ačkoli se nedá pochybovat o této vášni WS zabývat se historií jednoho hudebního žánru, na jejich zájmu je zároveň něco podobně nepatřičného, jako je pochybná incestní image sourozenecko-manželského vztahu, kterou jsou Jack a Meg Whiteovi opředeni. Nejedná se o pouhé oprášení již téměř zapomenutých postupů, ale o tvůrčí, mnohdy až brutálně neohleduplnou práci s možnostmi, které může přinést znovuužití právě dnes. Dialog s minulým prostupuje všemi složkami jejich snažení – od charakteristických bicí, které se úzkostlivě drží těžkých dob, přes užití tamburín nebo ŕ la hamondkových kláves, či exponovanosti popěvku až k minimální postprodukci (krátkostí doby, kterou jim zabere nahrání alba, jsou White Stripes pověstní). Na novince se v tomto rozhovoru posunují do polohy, která je částečným návratem k syrovosti začátků jejich tvorby, pochopitelně ale poučené celým tím hledáním, které začalo už v roce 1999.

Poklid domova

Předchozí album Get Behind Me Satan (2005) bylo zvukově umístěno někde uvnitř bytu, napůl mezi intimní atmosférou ložnice, kde si někdo přehrává téměř simon–garfunkelovskou baladu, a stále ještě uzavřenou společností, která si v obývacím pokoji užívá večírek v plném proudu. Zvuky, které se „omylem“ objevují, tak zahrnují zvuk padajícího příboru, zvonění budíku, chroupání ohrané desky, nic zvenčí neproniká, neruší ohraničený prostor soukromého. Jakoby Jack White, duše White Stripes, nechal nahlédnout za nedovřené dveře – takhle bychom mohli znít, kdybychom si nelibovali ve špíně, neurvalosti a hejskovství, a takoví možná v jádru jsme. Risk, který se moc nelíbil dosavadním vyznavačům buranského přednesu White Stripes, nicméně vyšel – komerční úspěch alba, které  i přes svou uhlazenost stále ještě zachovávalo možná právě tu podstatnou část specifického výrazu, je toho potvrzením.

Rachot ulice

White Stripes se však v červnu 2007 vytasili s poněkud odlišným pokračováním svého příběhu o cestě tam a zase zpátky. White Stripes vyšli z bezpečí domova do ulic, a co je na nich čekalo, jim ne vždy padlo do veselé noty. V klipu kusu, který dal albu jméno – Icky Thump, se Jack potácí zašedlým městečkem, které se z lehce ospalé reality boří do hrůzyplného (černo-bílo-červeného, jak jinak) snu. Chytit stop jen kousek na jih (nebo se jako Mr. White přestěhovat z Detroitu do Nashvillu, kde bylo ve studiu Blackbird i album nahráno) se rovná ztratit pocit jistoty, a jak řekl Jack White v rozhovoru pro Pitchfork Media: „Jakmile strávíte příliš času na cestách, po návratu domů už se jako doma necítíte.“ Přesně tato nálada – znejistění člověka, který se dívá na místo, kde by měl být doma, ale už není schopen ho tak vnímat, čiší z celého alba, a je v podstatě novým vyjádřením způsobu, jakým se v rámci svého žánru White Stripes pohybují. Stejná tamburína, která na Get Behind Me Satan konejšivě šustila, zní na nejnovější, již šesté desce místy jako zlověstná výstraha k boji připraveného chřestýše. Kytara má tendenci stávat se klávesami, klávesy suplují dudy, které se ve Skotskem inspirované St. Andrew (This Battle Is in the Air) rozezní ve své autentické podobě. Při potloukání se jižanským domovem-nedomovem narazíme pochopitelně na pravou mexickou trumpetu, která vládne geniálně předvedenému Conquest z reperoáru Patti Page, na němž se snad z ničeho nedá poznat doba vzniku předlohy – začátek let padesátých.

Konec legrace

Tracky na Get Behind Me Satan svojí bezprostředností uvízly v hlavě, Icky Thump zase zaujme mnohem propracovanější prací se zvukem (nahrávání alba trvalo pro dvojici neobvykle dlouhé tři týdny). Nastává konec nespoutanému veselí, rozmarům a ironickým úšklebkům, ohlas této tendence White Stripes najdeme snad jen v černém humoru Rag and Bone. White Stripes berou věci vážněji – zatímco z předchozího alba čišelo pošťuchování staříčka rock´n´rollu, na novém se smích mění v přikyvování, přece jen, v mnohém měl pravdu. Toto mnohé se pak odehrává před posluchačem-divákem v šapitó cirkusu, kde dvojice majitelů předvádí v nejpřekvapivějších kombinacích a střetech drezúru žánrů, stylů a postupů, jaké jen hudba od hard rocku po blues až folk nabízí. Klauna tentokrát nečekejme, se šelmami jde o život.