Josef Nadek Family Values Kulturterrorismus Netlabel 2011

Tyrolský noiseový/industriální hudebník, který své nahrávky od roku 2009 publikuje pod jménem fiktivního hrdiny z Lovecraftova románu, vydal na počátku letošního léta třítrackové album Family Values. Pro postavu nekromancera při výběru nálepky projektu nesáhl bez důvodu – s pomocí útržků vyčpělých líbivých melodií, deformace známých zvuků jen do té míry, aby zůstalo patrné, co je jejich původcem, vyvolává na podkladě ruchů a rádiových šumů z minulosti dávno zapomenuté vzpomínky, které způsobují specifické mrazení v zádech. Ocitáme se mezi stránkami Stop hrůzy, jejichž prostoduše cílený teror znásobuje prostředí mlhavé viditelnosti do nekonečna. Rodinné hodnoty nastoupenou cestu dláždí dál harampádím předmětů, kterými vždy nová generace ještě víc zaplní mnohým dechem zvlhlý dům. V první Daddy put his meat in me slyšíme otravný kolovrátek hracího strojku, ve druhé A Scary place zneklidňuje revers úzkostného dětského hlasu, jako zasutá zkušenost ze hry na schovávanou, která nedopadla úplně dobře, závěrečnou To cut is to purify obydluje gramofonová deska, která stářím ztratila tvar. Máme v sobě maso a hodnoty otců, nikdo se nás neptal, zda o ně stojíme, ale není od věci o tom aspoň vědět, byť se nejedná o poznání dvakrát příjemné.
Album je ke volně ke stažení na adrese: www.archive.org/details/JosefNadek-FamilyValues.
publikováno: http://www.advojka.cz/archiv/2011/19/filmyhudba

Sen a opojení v srdečném objetí

Večer naplněný halasem zvučných jmen ze současné post-metalové scény vzbuzoval pochopitelná očekávání. Podařilo se kapelám dostát pověsti, která je předcházela, právě 22. června v pražském Paláci Akropolis?

Koncert začal spíše nenápadně, jako stupňované očekávání – na pódiu se představila odnož Oxbow (Oxbow presents Love´s Holiday), která akustickým setem zpěvu a countryové španělky tvořila vizuálně málo pravděpodobný začátek metalového svátku. Ale zdání, jako častokrát, klamalo. Zpěvák doplňující své zvukové projevy postupným odkládáním svršků v průběhu představení budil napětí nejen tím, která část oděvu ho zastaví, ale především emocionální silou vokálního projevu hrozícího skončit ztrátou vědomí nebo v lepším případě hlasu. Na tento přístup mohli posléze ve vrcholu večera navázat hlavní hvězdy Isis, kteří se na svém nejnovějším albu (tvořilo základ jejich playlistu) obracejí k důraznějšímu využití různých hlasových poloh – od rockové melodičnosti a rozervanosti až po charakteristické metalové chrčení.

Stěny energie

Japonští Boris, kteří nastoupili jako druzí, se programově vyhýbají koncepčnosti, která se stává téměř závazkem post-žánrů, jež jsou momentálně v kurzu, a na rozdíl právě od Isis jdou od svých počátků (debut Absolutego, 1996) cestou žánrově méně jednoznačnou. Namísto dvou protichůdných principů zahrnují ve své tvorbě celé spektrum možností, které ještě může kapela s „heavy“ nádechem adaptovat. Bylo proto otázkou, v jaké podobě se představí českému publiku.

Čelní zástupci drone metalu (metal ovlivněný minimalismem ambientu a zvukově poučený především noisem) byli ten večer jen čistým proudem osvobozené energie: co mohlo při domácím poslechu vypadat jako tresť stylů a postupů, namixovaná čistě racionálním přístupem, provedení usvědčilo z toho, že bylo jen málo nahlas. K neuvěření rychlá baskytara (či spíše basový krk dvojdomého nástroje s krkem jak basovým, tak kytarovým) zdatně rytmicky sekundující bubeníkovi, nad tím zkreslená kytara ve zvukové vlně, která smete všechno, co jí přijde do cesty. Posluchači se dostalo krátkého vydechnutí, jen když byly bicí na pódiu vyměněny za obrovský gong a uši tvrdě masírující baskytaru nahradil téměř romantický propletenec dvou kytarových melodií. Po návratu bubeníka, který si na chvíli odskočil zhoupnout se na rukou rozdychtěných fanoušků v prvních řadách, se Boris obrátili zpět k brutalitě, s níž začali, ale proměněné do experimentálnější polohy. Vystřídali tak – věrni krédu prostě vyjádřit, co mají zrovna na jazyku – několik úhelných kamenů svojí tvorby, aniž by byť na okamžik vypustili to, co tyto základy propojuje – zvukové stěny, které jsou budovány z nezastavitelné energie.

Závazek kontrastu a překonání ideologie

Vzhledem ke spíše okatým než podprahovým přiznávkám intelektuální omáčky oblévající hudební tvorbu Isis není zcela od věci poměřit je podobným rastrem – stačí vzpomenout výrok Hassana-i Sabbaha „Nic není pravda, vše je dovoleno“, jenž je vetknut coby klíč ke čtení aktuálního alba In the Absence of True (2006) na místo jeho podtitulu. Konečně čeho jiného se může dočkat kapela, která nazývá samu sebe „entitou“ a považuje se (nikoli svou tvorbu) za umělecké dílo. Antagonický vztah mezi principy dionýského a apollinského, jímž Nietzsche vykládá podstatu antické hudebnosti, se může stát náhledem na spor dvou principů, které jsou klíčové pro současnou post-metalovou a post-rockovou scénu a které se staly od roku 2002 zásadními i pro tvorbu Isis: rytmizovaného poklidu a uši rvoucí dravosti. Svár dvou živlů, apollinského snu, tedy vlnobití rytmu, a dionýského opojení ze souzvuku tónů i jejich disharmonie, plodící děs a hrůzu, zakouší posluchač (za předpokladu precizního provedení) přímo fyziologicky.

Posluchač se stal svědkem diskuse rocku se samou jeho podstatou; je možné odvrátit nevyhnutelné a namísto ideologičnosti, která tkví v jeho základech, dosadit vše problematizující pohled filosofický? Namísto koncepčnosti (viděné v neméně pozoruhodné podobě před nedávnem na stejném místě u kapely Red Sparowes), která může zavánět jednoduše vyložitelným příběhem spojujícím „nás všechny“ – účastníky jakéhosi bezobsažného postmoderního rituálu – a svět v jedno, se lze vrátit zpět k mistrovství detailu, kontrastu a hudebnímu tématu samotnému. Znovu objevit i v post-žánrech pozapomenutý zpěv, který se, jak už bylo naznačeno, u Isis pohybuje od líbezné melodičnosti až ke zvířecké nespoutanosti.

Isis jsou mistři v tom, přijít s lehkou disharmonií ve chvíli, kdy by melodie mohla škarohlídům už začít trochu zavánět něčím obehraným. Umí lehce pozměnit rytmus tak, aby se otevřela nová možnost náhledu na slyšené, nebo naopak drasticky, aby byl posluchač vykolejen z poklidného davového kolébání. Rock (metal) přestává být projevem infantilizované společnosti, která odmítá odpovědnost za svět a uchyluje se k pohodlnému útěku do vyprázdněných forem bývalých rituálů. Rock v této formě nejenže překvapuje, nýbrž přímo nabádá k ostražitosti. V protikladu k výše jmenovaným Red Sparowes nebo 65daysofstatic, které Palác Akropolis hostil před nedávnem, se u Isis nabízel k poslechu opačný postup – nikoli hledání odvahy ke klasickému metalovému kataklysmatu, ale k tomu, ustoupit z něj zpět k příčinám. A Isis se tohoto gesta – utéct vyčpělosti přehodnocením vlastních východisek – skutečně podařilo dosáhnout.

Slovo „citlivý“, zaslechnuté těsně před vypuknutím akce, se mi zprvu zdálo nepatřičné („je to takový citlivý, to se ti bude líbit“), postupem času ale získalo na váze. Jak jinak nazvat jemnost práce s kontrastem kotlů a akustik s těžkými metalovými riffy, který přestává být závazkem žánru a stává se záminkou ke zkoumání jeho možností?

publikováno: http://www.advojka.cz/archiv/2007/27/sen-a-opojeni-v-srdecnem-objeti

Bojůvky za zrcadlem

Američtí Battles, ačkoliv letošního května vydali své první regulérní album Mirrored, nejsou v oblasti hudby žádnými bezejmennými benjamínky. Zdá se, že čtyři hudebníci s mnohaletými zkušenostmi od jazzu přes noise až po metal na něm našli ve finále společného tříletého hledání načatého během roku 2004 dvěma EP (s lapidárními názvy EP C, EP B) a singlem Tras tvář, která si na poli experimentálního rocku, či zcela konkrétně math rocku, rozhodně zaslouží pozornost (souhrn do roku 2007 vydaného materiálu oprášil minulý rok label Warp Records, který vydal rovněž Mirrored).

Na rozdíl od zmiňovaných „ípíček“ získávají značné pole působnosti melodie, jejich násobení a vzájemné křížení. Jednotlivé tracky zůstávají sice odměřovány přesným metrem strojového rytmu, vkrádá se však do nich i využití hlasu (jakkoli modulovaného). Vzhledem k tomu, kde se žánrově pohybujeme, není vůbec neobvyklé, že přebírá pouze funkci jednoho z (ná)strojů. Zpěv nijak neusnadňuje hledání podstatné melodie, což pochopitelně neznamená, že by na mnoha místech vedoucí úlohu nemohl přebrat. Jde zpívat si s Battles? Jistě, jen se můžeme přistihnout, že se pobrukováním snažíme napodobit cosi, co zní jako vzdálené bušení kladivem do litinové trubky. Text? Nesejde na něm, „zpěv“ modulovaný do heliové skorořeči sice vyslovuje slova, obsah je ale vzhledem k míře deformace téměř nedešifrovatelný – fanouškovské diskuze, co se říká, neznají hranic. Funkce zpěvu se v každém tracku pozměňuje. Někde je melodickým mnohohlasem (Tonto) nebo kaskádovitými rozklady akordů (singl Atlas) jakoby vystřiženými partou Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, jedním z bizardních děcek hudební revoluce šedesátých let, které připomenul Tarantino ve svém posledním „splitu“ s Rodriguezem. K vícehlasu už dnes netřeba přistavit mikrofon ke každému členu kapely. Jinde je monotónním pseudorifem, jakoby samplem z vrcholu trpasličího pop-hitu, jehož motiv ostatní nástroje zcizují a unášejí někam směrem k dálnému východu.

Přístupnost se při tak strašidelné práci s lidským hlasem a melodií vůbec zakládá především na rytmicky strukturované formě, díky jejíž údernosti a jednotvárnosti může být práce se zvukem tím, co láká k odhalování. Hemžení melodických linek a střípků zvuků dává povstat obrazu říše titerností, které se pachtí každá za svým cílem; smysl celku ale ani tak netuší, jako v něj spíše doufají. Chaos, rozsypaný do zdánlivě nepodstatných detailů, má nicméně odlesk jakéhosi „řádu“, který je určován zmíněným rytmem. Pravidla se však nezdají být jasně dána, vše funguje, protože díl očekává, že nějaky smysl celku přece musí existovat – a namísto řádu se vylupuje... režim.

Ve chvíli, kdy svět titěrnosti a detailu nabývá na intenzitě až k míře únosnosti (tempo práce tisíců se ve třetí skladbě Ddiamondd vražedně zrchyluje), nastává uvolnění v podobě nejkompaktnější skladby alba – produktu téhle továrny na cosi: Tonto. Začíná se kolovrátkovými zvuky (neodbytná představa plastová balalajky s kličkou – jak rychle se točí, tak rychle hraje), které se ale brzy musí podřídit snad nejohranějšímu rockovému rytmu bicích (chybí jen šlapaná hajtka), a jejichž melodie zanikne ve chvíli, kdy se jí „chytí“ kytary a v mohutné vlně ji zcela pohltí. Náprava neposlušnosti nicméně nekončí bezbřehým vítězstvím řádu. I bicí a kytary jsou za vyzvánění rolniček nuceny přijmout jiné tempo, jsou jen dalším kolovrátkem v rámci jinak vymezených pravidel.

Klip k Tontu, jehož vizuální stránku realizovali Battles ve spolupráci s londýnskou renomovanou především výtvarně se realizující skupinou UnitedVisualArtists (UVA) vzdáleně připomíná DeMariovo Lightning Field. Na rozdíl od něj se ale LED trubice, mezi nimiž jsou rozmístěni muzikanti,  rozsvěcují samy o sobě, nezávisle na vnějším zásahu čehozi přírodního (přirozeného?), jsou strojově přesné a vylučují náhodu, okolní kamenolom je pouze osvětlovanou stafáží, vnějškem mimo. Battles vytvořili bezchybně fungující uzavřený svět, jehož přístupnost je z pochopitelných důvodů omezena – je složen z drobností, které snadno ztratí na ceně, pokud se jich dotkne nezvaná ruka.

Z bezpečí stěn do divoké ulice. Retro nebo ready-made?

V základu tvorby White Stripes se odehrává polemika s dřevním rock´n´rollem. Nálepka retro, které se jim dostává, vystihuje sice směr jejich úsilí, nikoli ale způsob práce s tím, co na cestě za nalezením podstaty najdou. Ačkoli se nedá pochybovat o této vášni WS zabývat se historií jednoho hudebního žánru, na jejich zájmu je zároveň něco podobně nepatřičného, jako je pochybná incestní image sourozenecko-manželského vztahu, kterou jsou Jack a Meg Whiteovi opředeni. Nejedná se o pouhé oprášení již téměř zapomenutých postupů, ale o tvůrčí, mnohdy až brutálně neohleduplnou práci s možnostmi, které může přinést znovuužití právě dnes. Dialog s minulým prostupuje všemi složkami jejich snažení – od charakteristických bicí, které se úzkostlivě drží těžkých dob, přes užití tamburín nebo ŕ la hamondkových kláves, či exponovanosti popěvku až k minimální postprodukci (krátkostí doby, kterou jim zabere nahrání alba, jsou White Stripes pověstní). Na novince se v tomto rozhovoru posunují do polohy, která je částečným návratem k syrovosti začátků jejich tvorby, pochopitelně ale poučené celým tím hledáním, které začalo už v roce 1999.

Poklid domova

Předchozí album Get Behind Me Satan (2005) bylo zvukově umístěno někde uvnitř bytu, napůl mezi intimní atmosférou ložnice, kde si někdo přehrává téměř simon–garfunkelovskou baladu, a stále ještě uzavřenou společností, která si v obývacím pokoji užívá večírek v plném proudu. Zvuky, které se „omylem“ objevují, tak zahrnují zvuk padajícího příboru, zvonění budíku, chroupání ohrané desky, nic zvenčí neproniká, neruší ohraničený prostor soukromého. Jakoby Jack White, duše White Stripes, nechal nahlédnout za nedovřené dveře – takhle bychom mohli znít, kdybychom si nelibovali ve špíně, neurvalosti a hejskovství, a takoví možná v jádru jsme. Risk, který se moc nelíbil dosavadním vyznavačům buranského přednesu White Stripes, nicméně vyšel – komerční úspěch alba, které  i přes svou uhlazenost stále ještě zachovávalo možná právě tu podstatnou část specifického výrazu, je toho potvrzením.

Rachot ulice

White Stripes se však v červnu 2007 vytasili s poněkud odlišným pokračováním svého příběhu o cestě tam a zase zpátky. White Stripes vyšli z bezpečí domova do ulic, a co je na nich čekalo, jim ne vždy padlo do veselé noty. V klipu kusu, který dal albu jméno – Icky Thump, se Jack potácí zašedlým městečkem, které se z lehce ospalé reality boří do hrůzyplného (černo-bílo-červeného, jak jinak) snu. Chytit stop jen kousek na jih (nebo se jako Mr. White přestěhovat z Detroitu do Nashvillu, kde bylo ve studiu Blackbird i album nahráno) se rovná ztratit pocit jistoty, a jak řekl Jack White v rozhovoru pro Pitchfork Media: „Jakmile strávíte příliš času na cestách, po návratu domů už se jako doma necítíte.“ Přesně tato nálada – znejistění člověka, který se dívá na místo, kde by měl být doma, ale už není schopen ho tak vnímat, čiší z celého alba, a je v podstatě novým vyjádřením způsobu, jakým se v rámci svého žánru White Stripes pohybují. Stejná tamburína, která na Get Behind Me Satan konejšivě šustila, zní na nejnovější, již šesté desce místy jako zlověstná výstraha k boji připraveného chřestýše. Kytara má tendenci stávat se klávesami, klávesy suplují dudy, které se ve Skotskem inspirované St. Andrew (This Battle Is in the Air) rozezní ve své autentické podobě. Při potloukání se jižanským domovem-nedomovem narazíme pochopitelně na pravou mexickou trumpetu, která vládne geniálně předvedenému Conquest z reperoáru Patti Page, na němž se snad z ničeho nedá poznat doba vzniku předlohy – začátek let padesátých.

Konec legrace

Tracky na Get Behind Me Satan svojí bezprostředností uvízly v hlavě, Icky Thump zase zaujme mnohem propracovanější prací se zvukem (nahrávání alba trvalo pro dvojici neobvykle dlouhé tři týdny). Nastává konec nespoutanému veselí, rozmarům a ironickým úšklebkům, ohlas této tendence White Stripes najdeme snad jen v černém humoru Rag and Bone. White Stripes berou věci vážněji – zatímco z předchozího alba čišelo pošťuchování staříčka rock´n´rollu, na novém se smích mění v přikyvování, přece jen, v mnohém měl pravdu. Toto mnohé se pak odehrává před posluchačem-divákem v šapitó cirkusu, kde dvojice majitelů předvádí v nejpřekvapivějších kombinacích a střetech drezúru žánrů, stylů a postupů, jaké jen hudba od hard rocku po blues až folk nabízí. Klauna tentokrát nečekejme, se šelmami jde o život.

Mezní album řeči Gnu

Už od roku 1991 brázdí korzáři Gnu masivním kýlem zesílené rytmické složky (zásadní roli v kapele hrají dvě basové kytary) téměř zrcadlově klidnou hladinu českého hudebního rybníka, a aktuálnímu třetímu CD/LP se skromným názvem Album Epochal se opět daří rozfoukat ji do slušné mořské bouře.
Album vzniklo v brautiganovské hudební továrně jáMOR Ondřeje Ježka, jehož jméno se již dávno stalo zárukou hudby hodné povšimnutí náročného posluchače (se svojí profesionalitou se však nemá proč vyhýbat ani „jiné lize“: v uplynulém roce se podepsal na booklety známějších kapel Vypsaná fixa či Tatabojs). Album se objevilo v prodeji v předvánočním čase a soudě dle ohlasů od hudebních serverů po denní tisk nestalo se zdaleka dárkem jen pro úzký okruh skalních fanoušků. Jistý podíl na tom má skutečnost, že Gnu jsou téměř vlajková kapela stále silnějšího vydavatelství Silver Rocket, pod jehož hlavičkou vyšlo a které za minulý rok aspiruje na téměř rytířský řád promotér roku. Nevídáno, někteří lidé dělají to, čemu upřímně věří, postranní cestičky peněz a úspěchu pro úspěch nechávají zarůst hodně vysokou trávou a skupina zájemců o jejich snažení přitom utěšeně roste, a umožňuje jim tak jejich aktivity nejen udržovat, ale dokonce rozvíjet.
Od prvních slov proklamovaně epochálního alba je slyšet, že Gnu dospěli. Končí doba ohledávání možností, které hudba v žánru tvršího rocku nabízí. Do textů se dostává bolestně uvědomovaná skutečnost, která popírá dřívější výlety do metafyzična. Rozhořčení z nastalé situace nelze přeslechnout: exploze emocí nachází vyjádření v masivním útoku na struny. Tam, kde se kytara a baskytary doposud precizně doplňovaly, přou se drtivým nástupem o veškeré místo, které by ještě mohlo zbýt. Žádné orchestrální kompozice typu Nápadně jasný dálky z předchozího alba Milimetry ticha (2002) se nekonají a průměrná stopáž písničky je něco málo pod punkové tři minuty. Zvuk ustupuje hluku (dal ostatně jméno škatulce, k níž se momentálně hlásí), naléhavý, ale stále ještě zpěv dob minulých je vystřídán řevem raněného zvířete a koncertní projev, jakým se již hodnou dobu Gnu prezentují naživo, se tak dostává i na nahrávku. Za brutální útok na smysly se však potenciálně platí cenou opuštění hledačství a těžko se zbavit dojmu, že se ten hlučící a hrůzu pouštící stroj sklouzne jen po povrchu, aniž by svou přesně cílenou drahou něco skutečně zasáhl.
Tento rozpor se odráží i v nejednotnosti tváře elpéčka. Zatímco debut Srdce v kusech zvuku (1999) sázel na syrovost jádra a druhé Milimetry ticha prohlubovaly možnosti víceznačnosti a souzvuku, let dravce Album Epochal je v polovině přeťat, paradoxně možná nejvýraznějšími tracky Spal to srdce a Tep proti tobě (jako bychom se přes slupky agrese dostali k něžnému jádru), a krátkým odpočinkem uvolněné svaly je potom těžko bičovat k původnímu výkonu. Požár, který vzplanul od horečně drásaných strun, srdce skutečně spálil, obzory jsou otevřené plnění nutností, které se ozývají ve finálně křičeném „zasaď strom ... postav dům“. Ať tak či tak, stále se ale jede se zarytým přesvědčením sobě vlastním po kolejích svých, a nikoli cizích.
V Album Epochal dochází ke konkretizaci. Ze zvukového postHC slitku s chýlícím se koncem alba vystupují jednotlivé nástrojové složky, a Gnu tak připomínají jiné kapely ze stejné stáje: po různu rozptýlené záblesky ostré basy dokola jedoucí rychlý a v jádru melodický podklad Deverovu chybu, poslední stopa Moc hodnej ani ne akcentem na hlasovou složku i rádobynaivitou textu odkazuje k již neexistujícím Ememvoodoopöká, jejichž bývalý frontman je i autorem obalu alba. Rovina textová se vyhýbá dřívějšímu kupení mnohoznačné symboliky a nahrazuje ji odkazy k všednodennosti (z „vítěze nad prasviní“ se stává „největší čech“, z mnohoznačné rady „poslepu na cestě nechoď spát“ lakonické „pojď, starej“). Podstatnou roli v jinotajnosti textů Gnu hraje odjakživa střet dvou základních skupin metafor, které ale získávají různý obsah i hodnocení: srdce-maso-tep-krev proti kov-nůž-kámen-zeď. Setkáváme se s nimi i nyní, nicméně jejich užití spíše navazuje na již dříve sdělené. Útržky vět už někdy zaslechnuté sice propojují současnost s minulostí, ale hůře pak na sebe poutají stávající emoce, které takto navázány, nemohou být zakoušeny jako zcela nové. Skrze opakování se tu nakročuje do jiného světa, mezi obludně zveličované útržky každodennosti, které byly v předchozích albech součástí spíše okrajové poetiky. Zdá se, že dálky potemněly.

65daysofstatic v Akropoli

Na post-rock jako na každý druh tvorby číhá past upadnutí do vlastních pravidel – nedostatek obsahu se může zvrhnout ve formální zvládnutí práce s dynamikou, výsledným zvukem a proměňujícím se, často lichodobým rytmem. Východiska lze hledat v koncepci (příběhu, který sice není primárně v hudbě přítomen, ale funguje jako nová, mimohudebně přítomná „multi-mediální“ rovina) nebo v syrovosti, která se dobře snáší třeba s metalem. Koncert 65daysofstatic v pražské Akropoli (10. 6.), zvlášť „uprostřed“ jinými hvězdami v oboru, Red Sparowes (11. 5.) a Isis (22. 6.), otevřel až bolestně otázku preciznosti a komplexnosti hudební formy, jež je pro post-rock jednou z ústředních. 65dos se vzdali koncepce, na základě níž se kdysi dali dohromady, a syrovost vyměnili ze perfektní zvládnutí pravidel hry. Bohužel. Musí se snad nutně s profesionalitou vytratit nejistota hledání? Musí být snad eliminována radost otálet na mezistupni nalézání? Posluchač se stává nikoli svědkem Události, ale spíše pozorovatelem hromadné ekvilibristiky čtyř matematiků, kteří jen pro svoje potěšení generují čím dál komplikovanější vzorce, aniž by se objevila katarze v podobě vyhmátnutí podstatného. Nechuť vzdát se komplikovanosti, která ospravedlňuje sama sebe, se může stát slepou uličkou žánru, jenž ve své podstatě vznikl jako reakce na vykalkulovanost rockové scény, jako snaha dojít ad fontes emoci a začít znovu jinak a lépe. Právě odvrhnutí onoho odvážného gesta, způsobujícího The Fall of Math, se může stát momentem vedoucím do zkázy průměrnosti.

Btw. není nic smutnějšího než pozorovat trip-hop, kterýmu někdo utne basu. Ano, zvuk RFS má být vlna, která smete všechno, ale bohužel se v Akropoli podařilo jen málokdy dosáhnout toho efektu, který mě na RFS baví nejvíc - slyším melodii (ženský vokál, cello - to, co všichni vždycky tvrdí, že jim chybí), ačkoli tam není, a zpívám si s nima. V důsledku zvuku tak spousta neznalců v sále vůbec nemohla tušit, o co se ti tři blázni z "neznámý" český kapely, která si troufla dát svoje jméno na plakáty o fous větší než hvězdy 65, snaží.

10.6.2007, Praha, Palác Akropolis - 65dos a River For Sale